Historie plemene
Toto přírodní plemeno patří bezpochyby k těm nejstarším.
Jejich prapůvodní vlastí byla pravděpodobně Skandinávie (severní Norsko, Finsko) a sever Ruska. Již Vikingové nalezli zálibu v modré kočičí srsti, což dokládají archeologické nálezy rukavic a pelerín mořeplavců z doby 830-840 našeho letopočtu. Existují též zprávy a doklady o tom, že na Sibiři byly modré kočky chovány jako kožešinová zvířata, z jejichž jemné kožešiny se zhotovovaly límce, rukávníky, čepice a ozdoby oděvů.
Vikingové je brávali na své objevitelské a dobyvačné výpravy, oceňovali tyto skvělé lovce, jež je zbavovali na lodích nepříjemných hlodavců. Kočky se tak dostaly do Anglie, Španělska i na Maltu. Podle míst, kde se začaly objevovat, se jim v průběhu historie říkalo maltézské kočky, španělské kočky a archandělské kočky. Poslední název pochází z Anglie, která již od roku 1553 pěstovala čilé obchodní styky s ruským přístavem Archangelsk, odkud kočky připlouvaly na lodích, mnohé jako černí pasažéři.
Zhruba od roku 1850 je doložena přítomnost ruské modré kočky na ruském carském dvoře. Car Mikuláš 1. byl velkým milovníkem zvířat a oblíbil si zejména svého modrého kocoura Vasku. Dvorská šlechta jeho zálibu pochopitelně napodobovala. Ruské kočky byly u dvora tak oblíbené, že měly právo spávat v ložnicích carských dětí.
Ruská modrá kočka byla poprvé prezentována na výstavě v londýnském Crystal Palace v roce 1875 jako „archandělská kočka“.
První skutečnou chovatelkou ruských modrých koček byla pravděpodobně paní Carew-Cox z Anglie. Začala s chovem v roce 1890 a přivezla kočky z Ruska, Švédska i z jiných oblastí. Její kočky byly velmi úspěšné. V té době byly ruské kočky jen zřídka čistě modré, často byly pruhované a měly bílé skvrny. Jejich oči byly žluto-oranžové.[1]
V roce 1901 obdrželi anglická královna Viktorie a její syn Eduard VII. od ruského cara mimořádný dar, ruský modrý chovný pár, a modrá elegance je zcela uchvátila. Chov ruských modrých v Anglii se dostal pod královskou patronaci a Eduard VII. stál dokonce v čele chovatelské instituce, kde byli chovatelé této rasy organizováni. Pozoruhodná kariéra kočky, jež byla obyčejnou domácí kočkou na chladném severu Evropy![2]
Na výstavách byly ruské kočky vystavovány společně s britskými. Od roku 1912 se začaly rozlišovat variety „Blue Britisch Type“a „Blue Foreign Type“. Jako samostatná rasa byly uznány teprve v roce 1937. Název plemene “ruská modrá kočka” byl oficiálně stanoven v roce 1940.
Druhou světovou válku válku však přežilo jen velmi málo koček. V Anglii a ve Švédsku se k nim proto začaly přikřižovat siamky s modrými odznaky. Jedinečná srst modrých krásek tak byla témeř zmařena. Oči získaly smaragdově zelenou barvu.
Naštěstí se v Anglii uchovala vzpomínka na původní typ a v roce 1965 byl formulován standard, který prakticky platí dodnes. Přiblížení tomuto standardu je cílem našeho chovatelského úsilí.[3]
Spojením s domácími kočkami různých barev, se siamskými a dlouhosrstými kočkami vznikají černé, bílé, odznakové (point) a dlouhosrsté (nebelung) kočky, jež některé organizace uznávají jako variety ruské kočky. Tyto křížence pochopitelně za ruské kočky nepovažujeme. Ruská modrá kočka má výhradně modrou barvu (podle standardu “středně modrou”).
z uvedených zdrojů sestavila Hana Peloušková
[1] Srov. Weir 1889, http://www.archive.org/stream/ourcatsallaboutt00weir#page/n9/mode/2up (28.5.2012)
[2] Srov. http://www.arbiter-elegantiarium.de/Herkunft%20und%20Geschichte.htm (9.9.2010)
[3] Srov. http://blaue-samtpfote.de/infos/rasseinfo/rasseinfo.html (9.9.2010)
Jedna z prvních renomovaných publikací o kočkách vyšla v Anglii v roce 1989. Jejím autorem je Harrison Weir. Najdeme v ní i kapitolu o ruských modrých kočkách s obrázkem.
Na fotografiích vidíte chovatelku Carew-Cox z anglického městečka Saffron-Walden v Essexu a dvě z jejích koček, Bayarda (vlevo) a Yulu: Kuriózní je i Bayardův rodokmen, v němž jedinými známými kočkami jsou jeho rodiče, mj. legendární Olga, již si paní Carew-Cox přivezla v roce 1893 z ruského přístavu Archangelsk.
(4) http://www.archive.org/stream/ourcatsallaboutt00weir#page/n5/mode/2up (24.11.2012) . Na této adrese je celá kniha on-line přístupná. Vřele doporučuji.
(5) http://www.archive.org/stream/ourcatsallaboutt00weir#page/66/mode/2up (24.11.2012)
(6) http://russisch-blau-katze.de.tl/Die-Russisch-Blau.htm (24.11.2012)
(7) http://pawpeds.com/db/?a=p&id=184472&g=4&p=rus&date=iso&o=0.5 (24.11.2012)
Jejich prapůvodní vlastí byla pravděpodobně Skandinávie (severní Norsko, Finsko) a sever Ruska. Již Vikingové nalezli zálibu v modré kočičí srsti, což dokládají archeologické nálezy rukavic a pelerín mořeplavců z doby 830-840 našeho letopočtu. Existují též zprávy a doklady o tom, že na Sibiři byly modré kočky chovány jako kožešinová zvířata, z jejichž jemné kožešiny se zhotovovaly límce, rukávníky, čepice a ozdoby oděvů.
Vikingové je brávali na své objevitelské a dobyvačné výpravy, oceňovali tyto skvělé lovce, jež je zbavovali na lodích nepříjemných hlodavců. Kočky se tak dostaly do Anglie, Španělska i na Maltu. Podle míst, kde se začaly objevovat, se jim v průběhu historie říkalo maltézské kočky, španělské kočky a archandělské kočky. Poslední název pochází z Anglie, která již od roku 1553 pěstovala čilé obchodní styky s ruským přístavem Archangelsk, odkud kočky připlouvaly na lodích, mnohé jako černí pasažéři.
Zhruba od roku 1850 je doložena přítomnost ruské modré kočky na ruském carském dvoře. Car Mikuláš 1. byl velkým milovníkem zvířat a oblíbil si zejména svého modrého kocoura Vasku. Dvorská šlechta jeho zálibu pochopitelně napodobovala. Ruské kočky byly u dvora tak oblíbené, že měly právo spávat v ložnicích carských dětí.
Ruská modrá kočka byla poprvé prezentována na výstavě v londýnském Crystal Palace v roce 1875 jako „archandělská kočka“.
První skutečnou chovatelkou ruských modrých koček byla pravděpodobně paní Carew-Cox z Anglie. Začala s chovem v roce 1890 a přivezla kočky z Ruska, Švédska i z jiných oblastí. Její kočky byly velmi úspěšné. V té době byly ruské kočky jen zřídka čistě modré, často byly pruhované a měly bílé skvrny. Jejich oči byly žluto-oranžové.[1]
V roce 1901 obdrželi anglická královna Viktorie a její syn Eduard VII. od ruského cara mimořádný dar, ruský modrý chovný pár, a modrá elegance je zcela uchvátila. Chov ruských modrých v Anglii se dostal pod královskou patronaci a Eduard VII. stál dokonce v čele chovatelské instituce, kde byli chovatelé této rasy organizováni. Pozoruhodná kariéra kočky, jež byla obyčejnou domácí kočkou na chladném severu Evropy![2]
Na výstavách byly ruské kočky vystavovány společně s britskými. Od roku 1912 se začaly rozlišovat variety „Blue Britisch Type“a „Blue Foreign Type“. Jako samostatná rasa byly uznány teprve v roce 1937. Název plemene “ruská modrá kočka” byl oficiálně stanoven v roce 1940.
Druhou světovou válku válku však přežilo jen velmi málo koček. V Anglii a ve Švédsku se k nim proto začaly přikřižovat siamky s modrými odznaky. Jedinečná srst modrých krásek tak byla témeř zmařena. Oči získaly smaragdově zelenou barvu.
Naštěstí se v Anglii uchovala vzpomínka na původní typ a v roce 1965 byl formulován standard, který prakticky platí dodnes. Přiblížení tomuto standardu je cílem našeho chovatelského úsilí.[3]
Spojením s domácími kočkami různých barev, se siamskými a dlouhosrstými kočkami vznikají černé, bílé, odznakové (point) a dlouhosrsté (nebelung) kočky, jež některé organizace uznávají jako variety ruské kočky. Tyto křížence pochopitelně za ruské kočky nepovažujeme. Ruská modrá kočka má výhradně modrou barvu (podle standardu “středně modrou”).
z uvedených zdrojů sestavila Hana Peloušková
[1] Srov. Weir 1889, http://www.archive.org/stream/ourcatsallaboutt00weir#page/n9/mode/2up (28.5.2012)
[2] Srov. http://www.arbiter-elegantiarium.de/Herkunft%20und%20Geschichte.htm (9.9.2010)
[3] Srov. http://blaue-samtpfote.de/infos/rasseinfo/rasseinfo.html (9.9.2010)
Jedna z prvních renomovaných publikací o kočkách vyšla v Anglii v roce 1989. Jejím autorem je Harrison Weir. Najdeme v ní i kapitolu o ruských modrých kočkách s obrázkem.
Na fotografiích vidíte chovatelku Carew-Cox z anglického městečka Saffron-Walden v Essexu a dvě z jejích koček, Bayarda (vlevo) a Yulu: Kuriózní je i Bayardův rodokmen, v němž jedinými známými kočkami jsou jeho rodiče, mj. legendární Olga, již si paní Carew-Cox přivezla v roce 1893 z ruského přístavu Archangelsk.
(4) http://www.archive.org/stream/ourcatsallaboutt00weir#page/n5/mode/2up (24.11.2012) . Na této adrese je celá kniha on-line přístupná. Vřele doporučuji.
(5) http://www.archive.org/stream/ourcatsallaboutt00weir#page/66/mode/2up (24.11.2012)
(6) http://russisch-blau-katze.de.tl/Die-Russisch-Blau.htm (24.11.2012)
(7) http://pawpeds.com/db/?a=p&id=184472&g=4&p=rus&date=iso&o=0.5 (24.11.2012)
