Ruské modré koťátko je dítko plné rozporů. Tak, jak se vyvíjí jeho vzhled, proměňuje se i jeho povaha. Rusky se skutečně mění den ze dne. Ten, kdo je viděl v prvních měsících života, se nestačí divit, jak se malý, trochu ježatý dráček jednoho dne jako zázrakem stane ušlechtilým stříbřitým tvorem. Když na vás pohlíží nebesky modrýma dětskýma očkama, stěží si představíte, že se za pár týdnů stejná očka budou třpytit intenzivní zelení s lehce melancholickým nádechem.

Malé rusátko prochází více vývojovými fázemi než jiné kočičí děti, žije několik životů současně. Jsou dny, kdy se láskyplně a se vší grácií prochází bytem, zvedá opatrně tlapky se zataženými drápky, nabízí nám něžně svoji hlavičku a otírá se nám pozorně o nohy. Zakrátko však sviští pokojem jako panter, vletí nám na nohavici a dere se vzhůru.

Tyto divoké chvilky v jejich životě začínají zpravidla už před osmým týdnem a končí většinou až dovršením prvního roku. Po řadu měsíců zažívají majitelé s tímto malým ďáblíkem nová a nová překvapení. Z heboučkého tvorečka, který nám právě nabízel k pomazlení své bříško, je vmžiku syčící fúrie s vyceněnými zuby. A za pár minut máme u nohou místo netvora filozofku s široce otevřenýma očima a lehce nakrčeným čelem. Od samého přemýšlení jí mnohdy vykukuje jazýček.

Své první stěhování po více než dvanácti týdnech vyvolává v rusce často paniku. Celé hodiny vydrží neklidně pobíhat, hledá maminku, sourozence a prostředí, na které byla zvyklá, sbližuje se jen pomalu se svými novými lidmi a zdá se být poněkud plachá.

Ale asi po dvou dnech zvykání začíná fáze horoucí lásky. Vybere si jednoho člověka, který pro ni nadále bude vším. Sleduje každý jeho krok, nevtíravě, ale opatrně a vytrvale. Visí na jeho rtech a odpovídá na jeho slova něžným „au“. Pochopitelně akceptuje i ostatní lidi a zvířata, se kterými sdílí domácnost. Těm občas předvádí své čertovské kousky. Ke svému milovanému člověku však přichází skoro vždy jako oduševnělý andílek.

Dobře vychované ruské modré koťátko není agresivní, ustrašené ani přehnaně závislé na lidech.

Největším zážitkem je vidět tuto jemnou a křehkou kočku ve slunečním svitu. Světlo rozehrává lesk její srsti, nosík a konce tlapek se zdají být napudrované stříbrem. Překrásné jsou její nefritově či smaragdově zelené oči, které téměř nemrkají ani neslzí. Kožíšek je velmi hustý, jako silný samet, hedvábný a měkký. Charakteristický stříbřitý efekt způsobují takřka nepostřehnutelné bezbarvé konečky chloupků.

Ďábel v andělském rouše se probouzí především ve volné přírodě, kdy ruská kočka pocítí svoji přirozenou loveckou potřebu a má možnost se jí oddat. Po celé hodiny dokáže s nekonečnou trpělivostí čekat na svoji kořist a pak zaútočí. Jen jedenkrát, s naprostou jistotou, aniž ponechá kořisti sebemenší šanci. V boji s kořistí skáče často neuvěřitelně vysoko, za což vděčí své pružnosti a obdivuhodné síle svalů. Je to kočka, která nemá obdoby.

Marita Kalthoff a Hans Schubert